Treblinka a Sobibór

Treblinka a Sobibór 

Vyhlazovací sektor Treblinky v druhé funkční fázi

v porovnání se sektorem smrti v Sobiboru

Kniha podrobně zkoumá podmínky ve vyhlazovacím sektoru tábora smrti SS-Sonderkommando Treblinka s časovým ukotvením v tzv. druhé funkční fázi (září 1942–srpen 1943). V rámci komparace současně vykresluje situaci v sektoru smrti typologicky příbuzného tábora Sobibor. Zohledňuje jak perspektivu židovských vězňů, kteří byli přinuceni přímo se podílet na vyhlazovacích operacích, tak hledisko personálu, a to jak Němců, tak jejich přisluhovačů, ukrajinských strážných.

Kniha vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

Herausgegeben mit freundlicher Unterstützung des Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds.

 

 

Termín vydání: září 2020

 

Mgr. Michal Chocholatý, Ph.D. (*1981) je český historik, spisovatel a učitel, který se zabývá dějinami nacistických táborů. Dosud publikoval trilogii Jiné místo, jiná doba (2005, 2006) z prostředí vyhlazovacího tábora Treblinka, je spoluautorem knihy The Treblinka Death Camp. History, Biographies, Remembrance, Hannover (2014) a autorem několika odborných článků o Treblince, Sobiboru a Majdanku. V roce 2019 vyšel jeho psychologicko-filozofický román o sobiborském třetím táboře s názvem Lager III. Ve stejném roce byla vydána kniha čerpající z jeho osobních setkání s posledními svědky Sobiboru a Treblinky s titulem Poslední z táborů smrti. Je autorem odborných (kvalifikačních) prací Plynové komory v KL Lublin ve světle poválečného bádání (obhájeno 2012) a SS-Sonderkommando Treblinka v první funkční fázi (obhájeno 2015). V minulosti také přispíval na různé literární servery a byl recenzentem knih s tematikou nacistických táborů.

***

Aron Czechowicz ve své výpovědi uvedl poměrně podrobný popis toho, co se dělo po otevření plynových komor: […] po 15 minutách vysunuli dveřní klíny a otevřeli dveře, roztahujíce je jako dveře ve vagonu, a těla vypadla jako sledi z konzervy. Muži byli převážně zvlášť. Ženy a děti dohromady. Viděl jsem mrtvé děti držící matku za krk. Jakmile vypadávaly, tak se odpojily. Těla byla vlhká jakoby zpocená, vlasy promočené. Na ústech bylo trochu pěny, trochu krve vytékalo z nosu. Tato těla vyndával speciální personál u rampy. My jsme nakládali těla na žebříky a nosili je do hrobů, oni je vytahovali z kabiny. Vytahovali je za nohy, za vlasy. Čtyři lili na rampu vodu, aby byla kluzká.“ 

Vězně pracující u otevřených pecí měnili každých několik dní, protože zřídkakdy vydržel některý z nich při této práci déle než týden. Chaim Hirszman, který přežil Bełżec, vyprávěl své druhé ženě Pole o příhodě, kdy byl jeden z židovských spalovačů mrtvol tolik hladový, „že snědl při spalování kus lidské nohy“.